Ukázky

Skoro náhodně vybrané ukázky nejsou ani seřazeny podle kapitol. A ubezpečuji Vás, že v knize nejsou uvedeny jen samé blbinky pro pobavení, ale i nějaké „chytrosti“ a dokonce i chytrosti. Přesvědčte se sami! Děkuji. Petr Uchytil

× × × ×

První kapitolu nemohu začít ničím jiným než popisem, jaké jsem byl cestovatelské pako. I nyní nejsem samozřejmě žádný cestovatel, jen jsem na pár místech byl.

Takže: Nikdy jsem prozatím nebyl mimo Evropu, a protože jsem měl trochu našetřeno, rozhodl jsem se, že se někam vypravím. Ale kam? Opravdu nekonečný čas jsem se probíral nabídkami cestovních kanceláří, ale to k ničemu nevedlo. Šíří nabídek jsem byl spíše zmaten. Až mě konečně napadlo zeptat se sám sebe, co od cesty očekávám, jaké by měla mít parametry. Nakonec jsem definoval čtyři kritéria:

× × × ×

„Where are you from?“ (Odkud jste?) Tak místní často oslovují turisty. „Ooh, Czech Republic is very nice country,“ (Ó, Česká republika je velmi hezká země.) pokračují, ale většinou je zřejmé, že o naší vlasti nemají ani páru. Prostě navazují kontakt a pak vám nutí nějaké zboží či služby. Po pár takových kontaktech jsem si situaci trochu zpestřil. Odpovídal jsem: „Z Kardašovy Řečice.“ Odpovědi ve stylu „Ééé kaldas ééé recic is very nice country“ byly fakt zábavné.

× × × ×

Jednou jsem vešel na mile upravené nádvoříčko, v jehož jednom koutě byla malá čajovna. Objednal jsem si dražší zelený čaj a sedl si k jednomu ze stolků. Byl jsem tam sám. Přisedl si ke mně starší pán. Pan domácí. Konverzace probíhala zajímavě. Převážně jsme si kreslili na papír. I když vypadal velmi dobře, bylo mu prý už osmdesát. Odkud že jsem? Na papír jsem neuměle nakreslil mapu Evropy a Česko. Pan domácí nakreslil skoro přes celou Evropu a tím i přes Česko svastiku. Nemohl jsem souhlasit. Nakreslil jsem Evropu znovu, Česko taktéž a vedle přikreslil Německo. A svastiku jsem nakreslil do Německa. Tím debata na toto téma skončila. Až později mi došlo, že nakreslenou svastikou nemusel pán myslet hákový kříž. Co když, nyní už si nevzpomínám, byla ta svastika levotočivá? Z mnoha významů levotočivé svastiky vybírám – symbol naděje, dobroty srdce, obnovy, jara.

× × × ×

Bydlíme v jedné z vesnic na kůlech. Vesnička se vším všudy. Domy honosné, domy-chatrče, obchody, pagody, chrámy, restaurace, hotely, plovoucí zahrady. Naši domácí mají dům spíše honosný. Bydlíme v druhém nadvodním patře, vlastně v obýváku domácích. V prvním patře je prodejna stříbrných šperků, které se tam zčásti i vyrábí, včetně tavení stříbrné rudy (za případně nepřesný technický termín se omlouvám). Proces tavení a výroby jsme samozřejmě mohli okukovat. Navštívili jsme i ukázky jiných tradičních řemesel v jiných domech na jezeře. Výroba slunečníků, jinde zase kování a broušení nožů a mačet. Balení speciálních doutníků, výroba vlákna z leknínů, tkaní rozmanitého sortimentu z bavlny, hedvábí a dalších materiálů.

× × × ×

A už jsme na letišti v Praze, u odbavovací přepážky. Paní nás šokovala. „Ale zavazadla vám až do Káthmándú nedoletí. Já to tady nevidím,“ pravila a zabodávala oči do monitoru. „Finnair a Nepal Airlines nemají mezi sebou smlouvu. Ale snad to nějak zvládnete.“

Co jsme měli dělat? Buď zrušit celou cestu, nebo letět. Tak jsme letěli.

V Dillí jsem měl permanentní pocit, že za chvíli omdlím. Z nervozity a z toho úprku. Pobíhali jsme v tranzitním prostoru sem a tam, od jedné přepážky ke druhé a snažili se to nějak vyřešit. Všude fronta, za přepážkami asijský klídek, zpomalený film.

× × × ×

Vystoupili jsme z busu a hned nás obklopilo několik žen, které nám nabízely ono zimní oblečení k zápůjčce. Jinak prý zmrzneme. S díky jsme odmítli a prohlídku onoho bizarního místa (štěrkosněhového plácku) jsme zvládli v tričkách s krátkými rukávy a bez galoší, které tam také půjčovali.

A co jsme tedy viděli? Vetchého staříka, jak za mírný poplatek půjčuje klacíky k zajištění stability chodců na sněhu. Ano, byly to krátké křivé klacíky, rozhodně to nebyly žádné dlouhé pevné hole. Ale světe div se – měl komerční úspěch. Dále jsme pak vyvaleně koukali na borce s koňmi a buvoly (či co to bylo), jak chtivě vyhlížejí oběť, která by chtěla být vlečena za buvolem na saních či lyžích nebo která by se chtěla svézt na koníkovi. Děti i dospělí jezdili na různých pekáčích, plachtách, duších z aut, hadrech anebo jen tak po břichu či zadku. Nicméně jsme zahlédli i sněhové skútry a čtyřkolky. Dva mladí borci-zákazníci znuděně seděli na obrovských saních, spíše lavici, kterou po rovině táhli jiní dva, kteří si holt takhle museli vydělávat.

× × × ×

Ve většině jídelen, do kterých jsme při našem putování zapadli, byla na stěně cedulka s přeškrtnutou cigaretou. A většinou pod ní seděl báňající muž. Že by šlo o nějaký, alespoň malý vzdor všudypřítomným zákazům a nařízením? Asi ne, spíše to byl jen takový místní folklor. Jednou kolegyně oprávněně konstatovala, že jí to k tomu jídlu teda vůbec nevoní. Vstal jsem a přistoupil jsem k pokuřujícímu mužíčkovi. Rázně jsem ukázal na ceduli a potom směrem k východu. „Vypadni a dohul si to venku,“ doplnil jsem gesta patřičnou intonací. Poslechl. Role vyhazovače mně již zůstala. A vždy jsem byl úspěšný. Kdybych něco podobného prováděl v Česku, za jak dlouho bych dostal po tlamě?

× × × ×

Teď k těm dobrůtkám. Navštěvoval jsem tři místa. Přes den zastíněnou venkovní restauraci, ze které se dalo skrze palmy zasněně hledět na Mekong. Smoothie, kuřecí kousky, osvěžující vánek. Paráda. Večer jsem chodil do restaurace, kde jsem si oblíbil – nevím, jak to nazvat. Postavili na stůl takovou kulatou, vypouklou plotýnku, kolem které byl asi 6 centimetrů široký žlábek naplněný vodou. Dále donesli syrové plátky masa – hovězího, vepřového, kuřecího, kachního. A slaninu. A ještě košík se zeleninou a bylinkami v množství, že by i vyhládlý králík měl co dělat. A taktéž houby, sýr, syrové vajíčko, nudle. Misku se sójovou omáčkou a malou trojmističku s citrónem, stroužky česneku a s chilli papričkami. Dále pak kleštičky k uchopení plátků masa, nůžky na bylinky, hůlky na papání a, turisto, snaž se. Maso si host postupně opékal na plotýnce, šťáva obohacovala vodu kolem. Ve vodě se pak vařily další výše vyjmenované ingredience. Bylo to super, dalo se u toho sedět přes dvě hodiny, labužničit a pozorovat cvrkot kolem.

Třetím místem byla „žrací ulička“. Tak to místo pojmenoval můj známý, který tam byl o rok dříve. Byl to vlastně jen krytý, asi sto metrů dlouhý průchod mezi pulty s jídlem. Také tam bylo pár stolů pro strávníky. Bylo to úžasné místo – prodírat se davem, vybírat. Dobrou náladu mi nemohl zkazit ani jeden Číňan, který si pod cedulkou s přeškrtnutou cigaretou chtěl zapálit. Rozpomněl jsem se na svůj pobyt v Číně a seřval ho i tady v Laosu. Ale zpátky k jídlu. Oblíbil jsem si místo, kde si člověk v přepočtu za našich 50 Kč vzal misku a mohl si nandat, co se do ní vešlo. V nabídce byly hlavně různé zeleninové saláty a všelijak ochucené těstoviny.

× × × ×

Měl jsem to domů ještě asi 4 km, tak jsem hned vlezl k prvnímu tuk-tukářovi, který se nachomýtl. Měl pěkné zelené tričko. Ani se nestačil rozjet a už byl u nás jakýsi zavalitý chlapík také v zeleném tričku. Řval na nás oba a mě z tuk-tuku doslova vytáhl. A řval furt. Pochopil jsem, že je to jakási organizace tuk-tukářů v zelených tričkách a že jsem porušil pořadí. A vskutku. Kousek opodál byla fronta zelených triček. Jejich šéf řval dál a vůbec ho nenapadlo, že by mně tedy mohl nabídnout jiné vozidlo. Tak jsem začal taky řvát (česky), že jsem chtěl pouze normálka jet, že jejich systém neznám. Šéf řval furt. Tak jsem se sebral a se skoro uraženým obličejem odešel. Po deseti minutách mě jeden zeleňák dohnal, zda tedy nechci svést. To mě teda napínali dlouho. No, mohli si to dovolit, široko daleko žádné jiné vozidlo nebylo. Jinak bych s ním samozřejmě nejel.

Promítnu-li si v hlavě celou dopravu tam a zpět, zjišťuji, že s lidmi je fakt větší zábava než se slony! A pro zajímavost ještě inventura plateb za dopravu (přepočítáno na naše): tuk-tuk 50 Kč, motorka 250 Kč, auto 25 Kč, tuk-tuk 50 Kč. Koukám, že jsem toho motorkáře dost přeplatil.